Reklama
 
Blog | Jakub Dérer

Druhá šance

Každý den jsem se ocital na pokraji života a smrti. Každý den jsem se prodíral městskou džunglí a hledal smysl svého života. Jako každé jiné dítě ulice, jsem si nebyl jistý tím, zda se vůbec dožiju dalšího dne...

 

          Vyrůstal jsem na ulici. Nikdy jsem nepoznal svoje rodiče. Nikdy jsem si nepřál
víc, než mít svůj domov a být šťastný. Každý den jsem se ocital na pokraji života
a smrti. Každý den jsem se prodíral městskou džunglí a hledal smysl svého života.
Jako každé jiné dítě ulice, jsem si nebyl jistý tím, zda se vůbec dožiju dalšího dne.
To všechno trvalo až do chvíle, dokud se mě neujal Mestre Malandro.
Jmenuji se Eduardo Machado da Silva, je mi 19 let a tohle je můj příběh…

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

          Od malička jsem se potuloval s ostatníma dětma v ulicích Ria de Janeira,
kde jsme společně kradli jídlo, abychom přežili. Byli jsme jako malí hladoví lvi bez
rodičů, snažící se obstarat si potravu za každou cenu. Neměli jsme v podstatě co ztratit.
Každý den byl stejný a my jsme žili tak, jako by to byl ten poslední. Neměli jsme nic,
na čem by nám záleželo. Byli jsme dětmi ulice. Když mi bylo 6 let, tak jsem poprvé
zkusil lepidlo. Byl to prostředek k tomu, abychom zapomněli na svět okolo nás.
Bylo to anestetikum na naší bolest, kterou jsme každým dnem pociťovali.
Lidé se na nás koukali s odporem a znechucením. Pro ostatní jsme nebyli nic víc,
než jen malými šváby, kteří pomateně pobíhají ulicemi. Společnými silami jsme se
pokoušeli vydělávat si peníze na jídlo a na lepidlo tím, že jsme žonglovali pod
semafory, nebo tím, že jsme v ulicích prodávali žvýkačky. Když jsme měli štěstí,
podařilo se nám okrást nějakého turistu o jeho dolary nebo cokoliv cenného,
co nabízely jeho kapsy. To vše funguje do chvíle, než vás chytí místní policie.
Zdejší policisté jsou v mnoha případech lidé, kteří nemohli sehnat lepší zaměstnání
a poslední, které zbývalo, byla právě práce „ochránce zákona“. Problém však je,
že tento orgán v Brazílii mnohdy nesplňuje funkci ochrany nebo zajištění bezpečí,
nýbrž vzbuzování strachu, krutého násilí a prohnilé korupce. Nikdo z nás nevěří policii.
Jsou pro nás zlými démony, honícími se za svými kořistmi. Viděl jsem mnoho strašlivých
situací, které se odehrály daleko před zraky lidí. Byl jsem svědkem nelidského chování
a odstrašujícího násilí. Viděl jsem, jak vedou tito „ochránci zákona“ své vlastní soudní
procesy s bandity, nebo drogovými dealery a to tak, že je bez jakékoliv milosti zastřelili
a hodili do díry. Věděli moc dobře, že po obětech nebude nikdo pátrat. Věděli, že mají tu
moc vykonávat pouliční popravy bez jakéhokoliv postihu. Oni sami byli skutečnými
bandity a vrahy, kteří vládli krutou rukou nad chudou částí společnosti…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

          Jednoho horkého dne jsem si zoufale snažil obstarat jídlo. V ulicích bylo spousta
lidí a já měl strašný hlad. Vyhlížel jsem turisty, kteří by mi mohli zajistit potravu pro
dnešní den. Netrvalo dlouho a spatřil jsem ideální oběť. Po chodníku kráčel tlustý turista
držící roztékající se zmrzlinu. Vypadal, že jeho zásadní problém je rychlost chůze, která
se zřejmě odvíjela od jeho tloušťky. V druhé ruce držel peněženku. Neměl jsem čas
přemýšlet, a proto jsem neváhal a okamžitě vyrazil jeho směrem. Dostal jsem se těsně
za něj, moje ruka vystřelila jako had a moje prsty pevně sevřely peněženku. V tu chvíli
jsem vzal nohy na ramena a utíkal pryč. Turista zamnou zoufale křičel o pomoc.
Rychle jsem se ohlídl přes rameno abych se ujistil, že za mnou nikdo neběží
a zničehonic jsem ucítil tvrdou ránu do hlavy… Když jsem otevřel oči, ležel jsem
na posteli. Nevěděl jsem vůbec kde se nacházím. V dáli byl slyšet zpěv a zvuk
hudebních nástrojů. Byl jsem unavený a neměl jsem sílu vstát. Netrvalo dlouho a do
pokoje přišel vysoký muž, který mi přinesl sklenici s vodou. Neviděl jsem jasně jeho
tvář, jelikož jsem utrpěl zřejmě otřes mozku. Tichým a klidným hlasem mi řekl, abych
si odpočal a nabral sílu. Když jsem se opět probudil, cítil jsem se mnohem lépe.
Pomalu jsem se zvedl z postele a vyšel ven z malého domku. Byl jsem v jednom
z chudinských slumů vysoko na kopci. Otočil jsem se a vedle mě stál ten samý muž,
který na mě mluvil u postele. Představil se jako Mestre Malandro. Byl to mistr
brazilského bojového umění zvaného „Capoeira“. Provedl mě okolím a zmínil se, že mě
našel zbitého dole u silnice a zeptal se mě, co se mi přihodilo. Nic jsem si nepamatoval,
takže jsem mlčel. Zavedl mě na místo, kde bylo spousta dětí, jako jsem já. Všichni byli
v kruhu a uprostřed se hrála Capoeira. Řekl mi, že mě bude moc rád učit tomuto
bojovému umění. Přistoupil jsem mezi ostatní děti do kruhu a sledoval hru uprostřed.
Vnímal jsem melodii „kapely“, která udávala rychlost hry a nechal se unášet uklidňujícím
zpěvem mladé slečny, jejíž hlas doplňoval zvuky hudebních nástrojů okolo.
Poprvé v životě jsem měl pocit, že mám příležitost někam patřit. Poprvé v životě mi
stekla radostí slza po tváři. Mestre Malandro se na mě díval svýma tmavě hnědýma
očima, usmál se a rychlým gestem mi dal najevo, že si mohu zkusit zahrát.
Pamatuji se, že jsem vstoupil do kruhu a nikdy jsem z něj nechtěl odejít. Byl to ten
nejlepší pocit, který jsem kdy zažil… Byla to nová cesta a šance dát svému životu
jiný směr… Dodnes dělám Capoeiru každým dnem a vděčím za to právě Mestremu
Malandrovi, který mi ukázal světlo na konci tunelu, ze kterého bych se jinak nikdy
nedostal…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poznámka autora:

          „První zmínka o Capoeiře jako boji je datovaná do roku 1770.
V roce 1809 byla založena královská policie, která pronásledovala Capoeiristy
v Brazílii a nebýt několika málo oblastí, kde dokázala přežít, bylo by toto umění
dnes jen pouhou zmínkou. V období 1809 – 1889 probíhali zuřivé boje mezi policií
a Capoeiristami. Po vyhlášení republiky 1889 zlá pověst Capoeiristů vedla k tomu,
že o rok později byl vydán zákon, zakazující praktikování capoeiry, což mělo za
následek ještě větší postihy ze strany policie. V roce 1972 byla Capoeira oficiálně
vyhlášena brazilským národním sportem.“

          V dnešní době je Capoeira jedním z mála prostředků, který napomáhá k 
dekriminalizacia k eliminaci drogové závislosti v Brazílii. Příkladem jdou Mistrové,
kteří Capoeiru vyučují a mnoho z nich také vyrostlo na ulici. Pro děti nebo mladé
lidi je to cesta naděje. Mají možnost se lépe socializovat a učí se nejen bojovému
umění, ale také důležitým životním hodnotám, vzájemné toleranci, hře na hudební
nástroje a v neposlední řadě také zodpovědnosti. Proto je Capoeira jedním
z nejcennějších a nejdůležitějších klenotů brazilské kultury.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama