http://novak.blog.respekt.ihned.cz/?article%5Bcomment%5D%5Bukaz_vsechny%5D=1&article%5Bcomment%5D%5Bart_id%5D=46818110&p=Rb1000_d&article%5Bid%5D=46818110#comm

Před jeho pořadím životních cílů mi nezbylo než srazit podpatky.

– Jo, to se mi stava porad casteji. Stojim v podkrovi a uvazuju, proc jsem tady. Vim, ze to bylo neco dulezityho, pro neco jsem tam prece lezl, a taky vim, ze je to nenavratne pryc.

A proste si nevzpomenu.
(priznavam bez muceni – volne cituju Billa Brysona)

Nevadí, zkusíme to za deset let… no, prostě někdy.

Nebudu tady říkat, jak to je nebo má být správně. Jen povím, že já sám funguju jinak: nepovažuju svý nitro za tolik cenný, abych je čas od času prozkoumal, zda se v něm neobjevilo něco, co by mne ponouklo poslat to dál. (Třeba do reterátu.)

Psaní je vědomá a selektivní činnost, podle mě. Není, vážně si to myslím, primárně projevem vnitřní svobody, spíš výrazem vnitřní ukázněnosti. Mělo by vést odněkud někam. Sama svoboda, bez odpovědnosti ke druhým a k sobě samému, je statek na hovno. Podle mě, podtrhuju.

Text není dobrý, a nemluvím o chybách technických. Je to cvičení v kladení otázek, jejichž společný úmysl v pozadí já neumím rozeznat. Jistě, třeba je to jen moje chyba. – Píše se mi to nesnadno, protože Ivanovi a jeho rodině přeju jen to dobrý. Ale svý požadavky na psaní kvůli tomu nezredukuju.

Milý Jakube, je to jen lyrické. Kdybys opustil rovinu výkladu a svůj pocit přetavil v báseň, dávalo by to mnohem větší smysl. Odpusť mi upřímnost a věz, že některé texty jsou jako uhry, které pominou s věkem. Musíš to období projít, já vím, ale když se rozhodneš jeho plody zveřejňovat, riskuješ, že narazíš na někoho jako já, který si pamatuje svoje sračky, které v tvém věku psal, a dodnes se za ně úplně nepřestal stydět.

Pěkný den.