Byla nepříjemně chladná zima, která svírala celý město. Ztuhlý kamenný tváře kolemjdoucích mě pozorovaly cestou domů. Na obrubníku u silnice seděl holub s feťákem a oba se na sebe upřeně dívali. Nechápal sem nic, co se v tomhle městě děje a proč se to děje. Nechtěl sem bejt součástí týhle smutný černobílý reality, kterou viděli ostatní barevně. Všechno mi připadalo jako špatnej sen, ze kterýho se člověk nemůže probudit. Bílej záblesk na černý obloze mi posvítil na cestu a dal mi striktně najevo, že se mě chystá přepadnout nevyhnutelnej liják. Celý to město bez barev se mi před očima roztejkalo a připomínalo mi nepovedenej obraz hozenej do louže. Všechny siluety lidí zmizely z dohledu a celym městem se prohnalo nevyzpytatelný ticho. Jediný co bylo slyšet, byly těžký kapky deště, který padaly kolem mě a vpíjely se do smutný podoby mojeho světa. Zavřel sem oči a vnímal ten pocit z dnešní noci. Netrvalo to dlouho a mlha pomalu mizela. Déšť ustupoval a já konečně oči otevřel. Všechno se mi pomalu zbarvovalo a uvědomil sem si, že to byl vlastně jenom blbej den, kterej si najde jednou za čas každýho z nás…