Na jinym místě

            Je to divný, chvilku ste tam, pak zase zpátky a takhle to de celej život. Mluvim teď o světě, kde nejsou žádný zákony a pravidla a kde se všechno vyvíjí naprosto náhodou a bez jakýhokoliv chápání ještě daleko víc, než v našem běžnym světě. Každej z nás tenhle svět zná i když třeba eště nemáte úplnou představu o jakym místě hovořim. Tak jako tady i tam se dění může odebírat nepříjemnym a negativnim směrem nebo naopak příjemně pozitivnim, kterej hřeje na duši. Bohužel to je kouzlo spontánnosti a nevyzpytatelnosti, který nejsme schopný ovlivnit…
             Stál sem na rozpálenym písku tý nejširší pláže na světě a koukal upřeně na azurově modrej oceán, kterej ve mě vzbuzoval pocit nekonečný svobody. Někde daleko za mnou začínaly růst ze země moderní baráky, o který sem se v tu chvíli vůbec nezajímal. Jediný co mě zaujímalo byl ten oceán, kterej neměl konce. Byl to jenom zlomek vteřiny, co způsobil naprostou změnu okolí. Všude kolem mě zničehonic začali chodit lidi různýho typu. Nikdo z nich nebyl oblečenej do plavek. Ostatně ani já ne, ale mě to divný nepřišlo. Byli tam lidi v oblecích, ženský v šatech, děti v teplákovejch soupravách, japonský podnikatelé s mobilem u ucha, tlustý německý turisti s nepříjemně pronikavym hlasem a já. Nic z toho všeho mi v tu chvíli nepřišlo divný. Procházel sem se mezi tou multikulturní masou lidí a všiml sem si, že na pláži sou dokonce položený koleje pro vlak, kterej tam nebyl. Vzpomínám si na ten moment, kdy opět zasáhla spontánnost a v prostoru kolem všech lidí se začínal rozlíhat zvuk sirény, ze který naskakovala husí kůže. Přesně takovej zvuk, jakej slyšíme každou první středu v měsíci v Praze když zkoušej sirény. Bylo  to jako když hodíte velkej těžkej kámen na hladinu tý nejklidnější vody. Vypukl chaos a nekontrolovatelnej dav se rozbíhal na všechny strany pláže. Prvních pár vteřin sem jenom stál a pozoroval co se to kolem mě děje. V tomhle světě nenacházíte souvislosti. Nic takovýho tam neexistuje a nikdy neexistovalo. Po chvíli pozorování sem měl potřebu taky někam běžet i když nevim vlastně proč. Bylo to divný a nepopsatelný. Během několika vteřin se odehrálo něco, na co nezapomenu. Jenom několik stovek metrů ode mě nastala na hladině nekonečnýho azurovýho oceánu exploze tak obrovská a tak oslňující, že to zkrátka nejde ani popsat. Jediný co sem viděl byl obrovskej atomovej hřib a záře, která nepříjemně pálila do očí. Následovala ohnivá tlaková vlna a nezapomenutelnej pocit, kterej nelze popsat. Když sem otevřel oči, tak sem byl zpátky ve světě, kterej je teď kolem vás když tohle čtete. Byl sem rád že sem se vrátil zpátky a nechápavě sem vstal a šel vstříc dalšímu nevyzpytatelnýmu dnu našeho světa…